Vzpomínka na nejsmutnější strahovský večer

foto: Ondřej Zlámal

22. srpna 2000, Strahov. Každý opravdový slávista si asi pamatuje, kde v ten večer byl, nebo co dělal. Nebyla to životní tragédie, ale sportovní určitě.

Červenobílí si z Doněcka přivezli výhru 1:0, kterou trefil Ivo Ulich. I přesto před odvetou mluvili o tom, že soupeř je obrovským favoritem, že má hráče, kteří létají jako „motorové myši“. Škoda, že u týmu tehdy nebyl sportovní psycholog, který by práskl do stolu a zařval: „porazili jste je jednou, porazíte je podruhé!“

Zápas byl do poslední chvíle nerozhodný a postupovala Slavia. Pamatuji si, že na rozdíl od Ajaxu diváci prožívali obrovské napětí, nemohli tomu věřit. Nikdo nekřičel: „Už je to tady!“ jako o sedm let později proti Ajaxu.

Byl jsem tehdy po operaci kolene a nechal jsem se pustit na reverz, abych na zápas mohl dokulhat o berlích. Byl to nervydrásající pohled. Poslední roh a je to, říkal jsem si. Jenže tíhu okamžiku tehdy neuvydržel ani Radek Černý. Upustil centr přímo k ukrajinskému útočníkovi, který z kroku poslal utkání do prodloužení. V něm pak hosté rozhodli o svém postupu.

Takové ticho na fotbale napamatuju. Odcházelo se jako z pohřbu, lidé ani nemluvili. Jedinou hlučnou skupinkou byli fanoušci Shaktaru někde u svého autobusu. Byli ve vysněné soutěži.

Sen jedné generace hráčů a trenérů o Lize mistrů tehdy skončil. Tvrdě, neúprosně. Jak fotbal umí udělat radost, umí také být krutý a drsný.

I takové večery k fotbalu ale patří, o to víc si pak člověk váží těch radostných chvil. Jsem rád, že mne tehdy z té nemocnice pustili.