Výklad pravidel je už v éře videorozhodčího

foto: Ondřej Zlámal

Měla platit branka Zlína do sítě Sparty? Zapojil se hráč v ofsajdové pozici do hry? Na semináři rozhodčích pro média tato situace běžela na klipu snad dvacetkrát. Po ní pak na vyžádání  také instruktážní klip UEFA ke stejné situaci z Evropské ligy.

Debata trvala snad dvacet minut a nevedla k jednoznačnému výsledku. Výklad pravidla o ofsajdu se tak zkomplikoval, že je i na několik pokusů a pohledů z několika kamer složité říct, co se vlastně stalo. A hraje v něm roli subjektivní pohled asi víc, než je zdrávo.

Asistent rozhodčího může o takovém pohodlí při posuzování této situace jenom snít. Sprintuje s útokem podél lajny. A pak najednou má říct, zda je hráč v ofsajdové pozici aktivní, jestli obránce hrál vědomě míč, a hlavně, jestli vůbec někdo za obrannou linií byl. Má na to pár vteřin.  

Výklad tohoto pravidla už je v éře videorozhodčího, protože pro asistenta je takto složitá situace už takřka neřešitelná. Kdo někdy stál u hřiště byť jen třeba v divizi, tak ví, jak je hra v reálu na rozdíl od pohledu z křesla u televize rychlá. Zejména u těch momentů, kdy padne rozhodující branka, by měl rozhodčí mít k dispozici možnost se obrátit na videorozhodčího. Podle všeho tomu už nic megakonzervativního nebrání. A složitý výklad pravidla k tomu přímo vybízí.

Na konec přidám opatrně svůj osobní názor. Jsem jako každý pro útočnou hru, pro to, aby padalo více branek. To ano, ať se sporné ofsajdy na hranici pouští.

Ale zvýhodňovat hráče v několikametrovém ofsajdu? Někoho, kdo se o šanci zaslouží tím, že se mu nechce se za obrannou linii rychle zasprintovat a poflakuje se na vápně? A chystá se těžit z nějakého smolného odskoku míče od nohy obránce? To se mi teda vůbec nelíbí. To tedy dobrý nápad rozhodně není.