Pro koho je červená vlastně výhodou...

foto: Ondřej Zlámal

„To vyloučení nám nepomohlo,“ říkali hráči i trenéři Dukly po zápase s Plzní. Věta by měla logiku, kdyby bývali o hráče přišli oni. Ale o deseti hrál šedesát minut jejich soupeř…

Svěřenci trenéra Pivarníka se podívali směrem za odcházejícím Petrželou, který nabral dvě žluté za tři minuty, a protože vedli, tak zasunuli obranný blok a začali v deseti bránit a naprosto mistrně kouskovat hru. Každý aut, každý výkop, každé rozehrání – bravurně dotažené do maximální prodlevy. Jednu chvíli jsem se lekl, že si výborně chytající Kozáčik polámal o obránce všechny žebra, ale kdepak za tři minutky byl po zázračném ošetření na nohou.

Dukla se přes bránící blok díky nenápadité a pomalé rozehrávce vůbec nedostala. To do otevřené obrany do vyloučení to šlo, pak už ne. Červená karta tak paradoxně vystavila Plzni „omluvenku“ na defenzivní pojetí hry a nasměrovala ji k vítězství.

Závěry, že je lepší hrát v deseti, se z toho vyvozovat dají jen těžko. Stát se to v UEFA Europa League, nebo kvalifikaci UEFA Champions League, soupeř by si Plzeň vyťukal úplně jiným stylem. Proti nedělní Dukle to nakonec opravdu výhoda byla pro tu nesprávnou stranu.