Příběh bělehradských fotografií

foto: Kniha Bělehrad 76. Foto: Ondřej Zlámal

Stanislav Tereba je pan fotograf, který už je ve výslužbě, ale jeho fotografie jste určitě viděli, udělal jich za svůj život statisíce a vycházely hlavně ve Večerní Praze. Setkal jsem se s ním nedávno na Smíchově na Andělu, protože jsme řešili rozšíření fotogalerie z mistrovství Evropy 1976 na serveru mého současného zaměstnavatele, kde jeho krásné záběry stále chybějí.

U kávy jsem si vyslechl fascinující příběh. Snímky jsou z plochy, kam tehdy fotografové nesměli. Panu Terebovi ale Zdeněk Nehoda půjčil svoji teplákovou soupravu, takže ho vojáci, kteří po skončení zápasu obstoupili hřiště, za slavícími fotbalisty pustili. Díky převleku se dostal také do kabiny, kde pořídil nádherný snímek unaveného Antona Ondruše s pohárem mistrů Evropy.

Fotoreportér se ale do Prahy nevracel s tak dobrou náladou jako čerství vládci Evropy. Už v Bělehradě mu začali ideologičtí pracovníci vyhrožovat, že jeho kariéra skončila.

Ty záběry zná každý. Čechoslováci si po zápase s německými soupeři vyměnili dresy a pro slavný pohár si došli v těch západoněmeckých. Jediný, kdo si ho nevyměnil, byl Ivo Viktor, ale zřejmě jen proto, že jeho protějšek Mayer někde rozdýchával Panenkův dloubák.

S odstupem času se dá namítnout, že to moc dobrý nápad nebyl. Mnoho současných čtenářů si dokonce ve světě při pohledu na ty záběry myslí, že jsme penalty nevyhráli. Ale to máte tak, tehdy se to dělalo. Nejen proto, že západoněmecký dres prostě nikde koupit nešel, asi ani v Tuzexu.

A snaživí normalizátoři a estébáci začali hledat viníka. Bylo osm let po okupaci a u moci byli lidé, kteří si z ničení lidských životů udělali kariéru. Na čerstvé mistry Evropy si nikdo netroufl, už nebyla padesátá léta – tak se našel fotograf. Prý měl jít a nechat hráče převléknout, než je začal fotit.

Bylo to absurdní obvinění, fotograf skutečnost zachycuje, ale nevytváří. A když už tam všichni ti zasloužilí funkcionáři ČSTV a estébáci byli, proč to nezařídili oni?

„Ty jsi dofotil, skočíš u pásu v Mitasce,“ slyšel pan Tereba verdikt. Stát dělníků tehdy dělnickou práci považoval za největší trest.

Jak sám pan Tereba říká, byl dítě štěstěny, jeho fotografické mistrovství ho nakonec zachránilo. Někteří mocnější než ti snaživci v první linii zakročili a on mohl u fotoaparátu zůstat. Statisíce jiných z jiných profesí takové štěstí nepotkalo, jejich život přisluhovači okupační moci poškodili nebo přímo zničili.

Bylo by to k pousmání, kdyby z toho příběhu nemrazilo i po čtyřiceti letech. Za prvé politika do sportu nepatří a za druhé normalizační snaživci a práskači nepatří do našich životů. Proč mi nejde z mysli otázka, jestlipak stále nejsou mezi námi, vždy připraveni zase vyrazit do svého boje.