Paní Blanka Ziková ve slávistickém nebi

Každý slávista ji dobře znal. Jakoby ke klubu odjakživa patřila jako rodinné stříbro. Ještě ve starém Edenu jsem v jejím stánku se suvenýry kupoval jako malý kluk své první slávistické věci. Byla u toho, když se bourala stará dřevěná tribuna, vyprávěla nám tehdy o tom, jak se celý stadion stavěl, jak ho na brigádě pomáhala dokončit.

Vlastně byla všude. Nikdy se za slávistické barvy neváhala postavit, mnoha fanouškům zazní v uších její pokřik Slavia, jedeme, jedeme, který se nesl celý chladným Strahovem i ve chvílích, kdy červenobílí prohrávali a všichni na hlavní tribuně nad nimi zlomili hůl.

Bylo neuvěřitelné, že její hlasité povzbuzování bylo slyšet i při Lize mistrů na Arsenalu a na všech evropských stadionech, na které se Slavií vydala. Jenom jsme se po sobě tehdy s obdivem na novinářské tribuně otočili.

Uměla vždy najít povzbudivé slovo, ale také říct i nepříjemné pravdy, rovnou do očí. To taky mnoho lidí neumí. Doma mám jedno slávistické perníkové srdce, které poslala do kabiny po zisku prvního titulu v roce 2008. To její dotlouklo a slavná a vždy elegantní fanynka odešla do slávistického nebe, kde ji všichni ti slavní hráči určitě s velkou úctou pozdraví a smeknou svůj klobouk.

Je to pro Slavii velká ztráta, takových věrných celoživotních slávistů je opravdu málo.