O machrování jen do půlnoci

foto: Ondřej Zlámal

„Vysoký jalovec, vysoký jako já…“ Vítězný pokřik ze zlínské kabiny se ozýval až do tiskového střediska v Plzni. Za dvacet minut v něm seděl i jeden z těch, kdo za něj mohl – útočník Tomáš Poznar. Musím říct, že jsem u jeho mediálních rozhovorů byl dvakrát. Po remíze na Slavii a podruhé po výhře nad mistrovským týmem.

A jestli se to dá po tak krátké zkušenosti posoudit, má to v hlavě sedmadvacetiletý forward zatraceně srovnané. A říká novinářům zajímavé věci.

"Je to opravdu cenná výhra, ale řekli jsme si, že machrovat budeme jen do půlnoci. Zítra zas dáme hlavy dolů a bude pokora. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Za týden nás čeká zase těžký soupeř, takže když budeme namachrovaní, tak tvrdě narazíme,“ usmíval se.

Přiznal také, že má touhu se v kariéře posunout výš, že ho to lákalo v druhé lize. Teď ale je spokojený tam, kde je, a tvrdě na sobě pracuje. Netrucuje, není zatrpklý.

Navíc není úplně typickým hrotem, který se poflakuje v útoku a čekat na šanci, ale naběhá pro tým jedenáct nebo dvanáct kilometrů. „Jsem trochu unavený, ale stálo to za to,“ komentoval svůj statistický údaj.

Potkal jsem ve fotbale tolik fotbalistů a funkcionářů, co machrovali po vítězstvích. Pak taky těch, co machrovali už před zápasem. Ale nejsympatičtější jsou mi stejně ti, co nemachrují ani po velkých výhrách.

Tomáši Poznarovi bych přál, aby mu to dlouho vydrželo. A aby se mu splnil nějaký pořádný fotbalový sen. Třeba o reprezentačním dresu.