Na prázdná hlediště si nikdy nezvyknu

foto: Ondřej Zlámal

Začíná to být pomalu samozřejmost. Zapnete si televizi a všechny tribuny na sportovních kláních jsou prázdné, maximálně slouží jako obrovské střídačky pro pár aktérů. Komentátoři už pomalu berou to, že fanoušci na stadionu nejsou, jako samozřejmost a často to ani nezmíní.

Od samotného počátku pandemie na jaře loňského roku se držím toho, že se k opatřením v boji proti covidu nevyjadřuji, protože nejsem odborník. Můj názor proto nemá žádnou vypovídací hodnotu. Jen jedna věc. Když se na jaře fanoušci do otevřených ochozů vrátili, žádný raketový nárůst případů nákazy nenastal. Stejně tak když se na podzim zase jejich přítomnost v hledištích zakázala, žádný pokles v nárůstů případů nepřišel. Ale jak jsem psal, já tomu nerozumím a nezbývá než věřit, že ta opatření dělají lidé, kteří tomu rozumí víc než já, a že to nejsou zákazy pro zákazy.

Fotbal bez diváků stejně jako ostatní sporty jenom ukazuje, jak důležití fanoušci jsou. Bezprostřední emoce z hlediště, potlesk, pískot, fandění, chorály se uměle vkládají do televizních přenosů, ale je to prostě marné a v mnoha případech i trapné. Třeba když uznalý potlesk zní ve chvíli, kdy hráč střídá za stavu 0:4 pro jeho tým. To už je lepší opravdu poslouchat komunikaci trenérů a hráčů mezi sebou a všechny televizní kanály by tuhle možnost měly televizním divákům nabízet. Chcete si nalhávat, že tam jsou lidi, nebo ne?

Stále si uvědomuji, o jaké emoce přicházejí samotní fotbalisté. Tomáš Souček mohl už pětkrát slavit svůj gól před nadšenými fanoušky West Hamu, Abdallah Sima mohl už několikrát křičet oslavnou děkovačku před zaplněným kotlem a sklízet za svoje elegantní kousky potlesk na otevřené scéně. Kdepak, nic nebude. Ohlasy na sociálních sítích opravdové bezprostřední emoce těžko nahradí.

Na fotbale jsou nejkrásnější ty chvíle, kdy míč vletí do sítě a všichni ten okamžik naráz oslaví mohutným výkřikem. Ale stejné kouzlo má cesta na fotbal s kamarády, pozdrav u stadionu se známými, dvě pivka s nejodbornějším rozborem po zápase někde v blízké hospodě. Fotbal je společenská událost, bez hostů je to jen pouhá kostra bez těla.

Nejdepresivnější je asi pocit, že si na to začínají někteří lidé zvykat. Za sebe musím říct, že já si na to nezvyknu nikdy.