Zemřel Karol Polák. Moje klukovská komentátorská legenda

foto: Kníha Bělehrad 1976. Foto: Ondřej Zlámal

„Panenka. Góóóóóóóóóóóól. Sme majstri Európy na rok sedemdesiatšesť!!!!“ Je to jedna z mých nejstarších životních vzpomínek. Ve svých pěti letech jsem vyletěl snad tři metry do vzduchu a skákal po starém gauči jako blázen. A když druhý den celý přenos opakovali, tak se stejnou radostí znovu. Československo dosáhlo největšího fotbalového úspěchu. Panenkův geniální kousek naživo z Bělehradu popisoval Karol Polák. Komentátor, kterého jsem měl nejraději.

V neděli ráno 17. ledna přišla ze Slovenska smutná zpráva, že v osmdesáti jedna letech slovenský legendární sportovní odborník zemřel. V roce 40. výročí bělehradského trumfu.

Mnoho současných komentátorů přiznalo, že Karola Poláka mělo jako svůj vzor. I když tehdy samozřejmě nebyl internet a propracované tiskové zprávy, byl na každý zápas výborně připravený, nepoužíval fráze, říkal o světových hráčích zajímavosti, ale citlivě sledoval hru, nechal ji plynout.  Dovedl tak přiblížit neopakovatelně atmosféru samotného zápasu, člověk měl pocit, že je u toho také.

Už se to těžko chápe. Tehdy na západ od našich hranic obyčejní lidé cestovat nemohli, už vůbec ne ti, jejichž tátové se opovážili nesouhlasit se bratrskou okupací v roce 68. Dostat na nějaké takové slavné utkání bylo pro mne nemožné. Jako kluk jsem Karolu Polákovi záviděl, že tam může být. Ale jeho nenapodobitelný hlas mi tohle zklamání nahrazoval. Měl jsem radost, když jsem zjistil, že je slovenským komentátorem u mikrofonu právě on. Tehdy totiž vždycky byl jeden komentátor z Čech a druhý Slovák. Vůbec nikomu to tehdy nevadilo.

Karol Polák je pro mne stejnou legendou jako hrdinové z Bělehradu. Měl jsem ho rád. Jeho odchodu je mi hrozně líto. Ať se na mne jeho současní kolegové nezlobí, ale jeho výšin nikdo z nich v mých očích a uších nedosáhl.