Jak už zase můžu do Liberce

foto: Czech4Sport

„Zase vy?“ vítá mě s ironickým úsměvem na ploše stadionu U Nisy Lukáš Váňa, tiskový mluvčí zdejšího Slovanu. A já vím proč, připomínal mi to koneckonců už po minulém zápase s Fiorentinou. A taky minulý rok. Několikrát.

Slovanu prostě nosím smůlu. Od té doby, co jezdím pod Ještěd dělat přenosy pro uefa.com, se Liberci v základních skupinách Evropské ligy úplně nedaří. Tři roky v nich doma nevyhrál, od posledního zisku tří bodů – s Estorilem 3. října 2013 – uhrál jen dvě remízy a pětkrát prohrál.

Když ve stejné funkci dojížděl do Liberce Ondra Zlámal, dělal Slovan výsledky o poznání lepší. A tak jsem si pomalu zvykal na fakt, že když mě místní před zápasem spatří, považují to asi za stejně šťastné znamení, jako kdyby před nimi přeběhla černá kočka, šlápli na kanál, otočili kalendář na pátek třináctého a k tomu ještě ráno rozbili zrcadlo.

Bylo mi to upřímně líto, protože sympatičtější klub aby v české lize pohledal a taky že mi po zápase dali vždycky pizzu. A proto jsem s úsměvem na tváři slíbil kolegovi Váňovi, že jestli Slovan prohraje, příště už nepřijedu.

Samozřejmě jsem to myslel v nadsázce. Jenže pak jsem si uvědomil, že po mě možná bude chtít, abych to dodržel. Byla ve mně v tu chvíli malá dušička, protože i když liberečtí ani s PAOKem ani s Fiorentinou nehráli vůbec špatně, stejně oba předchozí domácí zápasy projeli. A lidé kolem horečně googlící kurzy sázkovek na Karabach mi taky na klidu nepřidávali…

Liberec nakonec zahrál jako už dlouho ne a jeho čtvrteční výhra nad Karabachem mě tak může těšit dvojnásob. Jednak proto, že si tak Slovan udržel teoretickou šanci na postup ze skupiny, jednak proto, že kdyby jim to opravdu vyšlo, nemusím za sebe na cestu pod Ještěd hledat náhradu.