Bělehrad 1976 – povinná četba pro fanoušky!

foto: Ondřej Zlámal

Na tenhle tým musíme být věčně hrdí – touto větou začíná předmluva publikace připomínající největší úspěch československého fotbalu na evropské fotbalové scéně – zlaté medaile z mistrovství Evropy v Bělehradě. Právě letos uplyne od slavného večera dlouhých čtyřicet let.

Už zástupců mé generace, která v té době prožívala dětství, se můžete ptát, co jste ten večer dělali. Vzpomínám si úplně přesně na ten večer u černobílé obrazovky, ze které jsem jako pětiletý kluk nespustil oči. Vzpomínám si, jak jsme radostí skákali po starém gauči po penaltovém rozstřelu. I na povolení od rodičů dívat se druhý den znovu, kdy Československá televize celé finále sakumprásk opakovala a člověk to mohl prožívat ještě jednou.

Autoři Stanislav Hrabě a Josef Káninský nás do Bělehradu vracejí v utříděných tematických kapitolách. Čtenáři se nemusí bát dlouhých statistických popisů a nudných rekapitulací. Ze vzpomínek se i přes dlouhý čas vynoří síla a soudržnost, který tým Václava Ježka a Jozefa Vengloše měl. Jak všechno zapadlo do sebe – taktická příprava, citlivě vybrané typy fotbalistů, pevné nervy a nezbytná dávka štěstí, které k takovému úspěchu musí vždycky přispět.

Dozvíte se také spoustu zajímavostí, které jste – jako já - možná nevěděli. Například penaltový rozstřel se v té době do fotbalu zaváděl – a před turnajem platil jenom pro semifinále. Fotbalisté Západního Německa ale před finále přišli s tím, že případný opakovaný zápas nechtějí. Čechoslováci to vzali jako hotovou věc a neprotestovali. Ostatně nikdo jim nevěřil před turnajem a ani po semifinále. Jediný, kdo byl na penalty natěšený, byl Antonín Panenka, který si plánoval svůj dloubáček už v prodloužení semifinále a prý ho dokonce mrzelo, že na penalty proti Holanďanům nedošlo.

Dva fotbalisté – Slaný a Barmoš - měli na finále přiletět dodatečně a doplnit kádr, ale do letadla nakonec nenasedli. Autoři rozvíjejí doslova detektivní pátrání po tom, proč o možný nejslavnější večer své kariéry přišli. Nejpravděpodobnější varianta se nabízí – na fotbal vyrazil nějaký komunistický funkcionář. Letenky se tehdy nedaly sehnat ze dne na den…

Vyprávění myslí na to, že mladší čtenáři nemohou chápat absurditu tehdejší doby, kdy se po okupaci Československa v roce 1968 rozjížděla naplno normalizace a řadu podivností trpělivě vysvětlují. Nejmrazivější jsou přitom vyprávění o tom, kolika hráčům bezohledně tehdejší sovětskými tanky dosazení funkcionáři zničili kariéru, protože do zahraničí přes zadrátované hranice mohli fotbalisté, kteří nechtěli emigrovat, přestoupit až ve velice pokročilém věku. Ani evropský primát jim ke kariéře ve velkoklubech nepomohl.

Za zmínku stojí také připomenutí dalších dvou trochu pozapomenutých úspěchů – bronzové medaile z následujícího mistrovství Evropy 1980 a zlaté olympijské medaile z téhož roku z Moskvy.

Vítězství z Bělehradu bylo hlavně slovenským úspěchem – většina hráčů v týmu byli Slováci. Ale i z této knihy je vidět, že v tehdejší partě to nikoho nenapadlo řešit. Drama toho večera se pozornému čtenáři otevře znovu, včetně penaltového rozstřelu a oslav a návratu domů.

Tehdy byl zatracený důvod být hrdý na československý fotbal. A knížka Bělehrad 1976 to velice důstojně připomíná. Pokud jste si ji ještě nepořídili, měli byste to napravit. Pro tu hrdost, z respektu i pro svoji radost. Pro fotbalového fanouška je to povinná četba.